Jiří Fořt: Máte funkční taxi? Praze to nestačí. Od roku 2027 si budete muset pořídit novější

Představte si, že jste pražský taxikář. Máte vlastní auto, pravidelně ho servisujete, prošlo technickou kontrolou, je bezpečné a bez problémů může jezdit další roky. Jenže od 1. srpna 2027 s ním už v Praze zákazníky vozit nesmíte, pokud nesplňuje emisní normu Euro 6d.

Ne proto, že by bylo nebezpečné. Ne proto, že by neprošlo technickou. Ale proto, že magistrát změnil pravidla.

A účet pošle taxikářům.

Nové podmínky se samozřejmě týkají celé taxislužby, tedy i vozů fungujících prostřednictvím platforem Uber a Bolt. Největší obavu mám ale o tradiční pražské taxikáře – živnostníky, kteří si pořídili vlastní vůz, investují do něj a touto prací se dlouhodobě živí.

Pro ně totiž rozhodnutí magistrátu není nějakou abstraktní debatou o emisních normách. Může znamenat nutnost sehnat stovky tisíc korun na novější automobil.

Kdo výměnu zaplatí?

To je otázka, která mi v celé debatě chybí.

Automobil je pro taxikáře pracovní nástroj. Stejně jako má řemeslník svoje nářadí, potřebuje taxikář auto. Pokud mu město administrativním rozhodnutím zkrátí dobu, po kterou může svůj pracovní nástroj používat, má to velmi konkrétní ekonomický dopad.

Taxikář může sáhnout do úspor. Může si vzít úvěr. Může náklady promítnout do ceny. Anebo si spočítá, že se mu další investice už nevyplatí, a skončí.

Právě proto mi vadí způsob, jakým Praha k celé věci přistupuje.

Pražský taxikář není jen šipka na displeji

Navíc bych byl nerad, kdyby z pražských ulic postupně mizeli lidé, kteří toto řemeslo dělají dlouhé roky.

Dobrý pražský taxikář zná město. Ví, kde se kope, kudy objet kolonu, kde je správný vchod do nemocnice nebo hotelu a kam zákazník skutečně potřebuje. Umí poradit turistovi, pomoci seniorovi a domluví se česky.

To není nostalgie po starých časech. To je kvalita služby.

Navigaci dnes může zapnout každý. Znalost města, zkušenost a profesionální přístup si ale nestáhnete jako aplikaci.

A právě proto nechci, aby Praha nastavovala pravidla tak, že část zkušených živnostníků ekonomicky dotlačí k úvaze, zda má vůbec cenu pokračovat.

Čistší Praha ano. Ale ne za každou cenu

Aby bylo jasno: nejsem proti čistším autům ani proti snižování emisí.

Jsem proti tomu, aby se pod heslem ochrany životního prostředí přestalo mluvit o tom, kdo konkrétní opatření zaplatí a jaké bude mít následky.

Pokud je automobil technicky způsobilý, bezpečný a řádně udržovaný, nepovažuji za správné jednoduše jeho majiteli oznámit, že od určitého data už s ním nesmí podnikat.

Praha měla hledat řešení, které spojí ekologický cíl s ekonomickou realitou lidí za volantem. Delší přechodné období. Debatu o skutečném technickém a emisním stavu konkrétních vozidel. Případně pomoc těm, které město nutí investovat do jejich výměny.

O tom všem se dá jednat.

Mnohem horší je přijmout pravidlo a náklady nechat na těch, kteří se mu musí přizpůsobit.

A komu to nakonec pomůže?

Mám navíc obavu ještě z jednoho důsledku.

Tradiční taxikář podniká sám za sebe. Jeho auto, jeho náklady, jeho riziko. Vedle něj dnes stojí velké platformy, jejichž obchodní model a možnosti jsou úplně jiné.

Vyhláška platí pro všechny stejně. Stejná povinnost ale nemusí znamenat stejný ekonomický dopad.

Pro velký systém je obměna vozového parku provozní otázkou. Pro jednotlivého živnostníka může být hranicí mezi pokračováním a koncem podnikání.

A jestli bude výsledkem to, že z pražských ulic budou postupně mizet tradiční taxikáři a jejich místo bude stále více závislé na velkých platformách, pak se musíme ptát, zda tohle byl skutečně výsledek, který Praha chtěla.

Pražští taxikáři nejsou problém, který je potřeba odstranit. Jsou součástí města a poskytují službu Pražanům i milionům jeho návštěvníků.

Chceme-li čistší taxislužbu, nastavme rozumnou cestu, jak se k ní dostat. Nedávejme živnostníkům ultimátum: kup si novější auto, zadluž se, nebo skonči.

Praha má své živnostníky podporovat. Ne jim měnit pravidla pod rukama.

Jiří Fořt, lídr pražské SPD pro Prahu 1 a kandidát na Magistrát hl. města Prahy